Myšpule Cesta za poznáním Světa…
Konečně se na tomto posledním listu z celkových 4 mého
blogu věnovanému Člověku, jeho Vůli, Snům a Touze po poznání a pochopení sebe
sama, světa okolo a Boha nad ním, dostávám ke své vlastní Cestě za nekonečným
obzorem Pravdy a Poznání… Ta velká písmena na počátku některých slov zdůrazňují
moji percepci jejich důležitosti. Jsou to Slova, Znaky, konotované Poznáním a
denotované jejich žitím…
Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co je třeba
zdůraznit hned na začátku… Cesta poznání vždy byla cestou připodobnění,
metafor, poetiky… Toto „podobenství světa“ zobrazované od jeho prapočátků
lidským slovem, zprvu v ústní pak i ve psané formě, provází Člověka na
jeho cestě za poznáním od pradávna… Neb již samo slovo není ničím jiným než
podobenstvím, znakem, kterému teprve sémiotická analýza podvědomě dělaná
většinou lidí, vědomě pak lidmi na Cestě poznání, dodává vlastních, hlubších,
transcendentálních významů. Zde, již na počátku jakéhokoliv úsilí, lze vidět
rozdíl mezi posvátným a profánním, mezi lidmi na cestě za poznáním a lidmi na
cestě za pomíjivými radostmi profánního světa, jejichž jedinou radostí jsou
věci, časem abstrahované v papírky v peněžence, postupně pak již jen
čísly schovanými kdesi ve virtuálním světě řízeným těmi „mocnými“ pod dalšími
čísly kont… A pocit štěstí profánních lidí zastupují již jen tato čísla pod
čísly, která však jednou pominou…
Proto se nelze obejít bez hlubokému porozumění významu
podobenství… Ono to celé totiž pramení z vlastní podstaty světa, který
zjevně pramení z ničeho. A jak z ničeho udělat něco? Nekonečným
opakování ve vzájemném zrcadlení dvou světů, jež oním zrcadlením způsobuje
zázrak: z ničeho vzniká něco, z idejí vzniká energie, z energie
hmota, z hmoty vesmír a náš svět, oživen Božím vědomím, záměrem a oživen
jeho odrazem – tedy přesněji ne jeho, ale jeho části, v tradici známé jako
Adam Kadmon. Bůh, ten jenž je znám a připodobňován pouze souslovím: jsem, který
jsem, je zjevně ještě „výše“ nebo „dále“ nad touto pro nás poslední poznatelnou
výspou světa podobenství. Ale vytvořil něco, před čím nelze než pokleknout a
s úctou padnout tváří k zemi… vytvořil zrcadlící se svět, ve kterém
vládne dokonalá trojjedinost, ve kterém tři složky všeho:idea – energie – hmota
dokážou vytvořit člověka, který cítí emoce, lásku, strach, pravdu, touhu,
kterými neustále zpětně působí na svět idejí, mění jej, tím zas mění hmotu, i
sám sebe…
Za těch několik málo let, ve kterých mi Osud dopřál dost
možností, odvahy a míst ke studiu projeveného světa a sama sebe, jsem si
postupně uvědomila několik skutečností, které pravděpodobně potkávali,
potkávají a budou potkávat všechny, kdo se po takové cestě vydají. První je, že
poznání není možné bez víry. A víru je potřeba nejprve najít. Věřícími se lidé
nerodí, věřícími se stávají, většinou po nějakém životním zážitku, který je
poprvé postaví tváří v tvář transcendentnu – tajemné podstatě, onomu
základnímu principu všeho. Jsou samozřejmě lidé, kteří se věřícími nikdy
nestanou, ne proto, že by podobnou zkušenost nezažili, spíše proto, že ji
nechápou, njesou ještě dostatečně duševně vyvinuti, aby alespoň náznakem
pochopili transcendentní rozměr Světa. Proč tomu tak je, nevím,
v kabalistické tradici se tvrdí a k tomuto názoru se přikláním i já,
že tito jedinci jsou prostě karmicky „mladí“, z vesmírného pohledu jsou to
teprve děti… teprve mnoha dalšími inkarnacemi se stávají dospělejší a
dospělejší až jednoho dne pochopí – a uvěří. Protože ačkoliv zde na Zemi se
počet inkarnovaných „duší“ neustále mění, v pohledu celého univerza je
jich zřejmě stále stejně, jen jsou v různých světech, na různých úrovních
a tam svým malým dílkem přispívají k realizaci „Božího plánu“…
Tím se dostávám k dalšímu důležitému momentu, který mne
doprovází na Cestě za poznáním od jejího počátku, tím momentem je má vlastní
„svobodná vůle“, respektive věčná otázka, zda-li vůbec nějaká svobodná vůle je
a pochybnosti o její existenci. Neboli pochybnosti o determinovanosti,
předurčenosti, života a světa. Je lidský život nějak determinován? A osud?
Jestli ano, tak kým, čím? Kdo určuje jeho mantinely? A jaké jsou? Jsou
absolutní, tedy vše co udělám, na co pomyslím, kam půjdu je předem dáno, nebo
v jejich rámci je ještě nějaký volný prostor pro má vlastní rozhodnutí?
Domnívám se, že podobné otázky musí trápit minimálně na počátku nastoupené
cesty úplně každého. S přibývající měrou pochopení, se zvětšujícím se
objemem znalostí, nalézáme postupně na jednotlivé otázky své vlastní odpovědi.
Jejich srovnáním s odpovědmi, které obdrželi další zkoumající, dostáváme
další a další odpovědi a poznáváme jejich pravdivost. A zároveň si stále více
uvědomujeme relativnost této pravdivosti. Zdánlivě začarovaný kruh, zdálo by
se, nebýt ovšem něčeho, co já sama (a mnoho jiných též, jak jsem zjistila)
nazývám: „vnitřní hlas“. Později se dostanu k podrobnějšímu rozboru tohoto
fenoménu. Nyní se vraťme k problému „svobodné vůle“. Vzhledem ke zjevně
kvantovému stavu života, samozřejmě nelze tvrdit nic s určitostí,
s neochvějnou jistotou, neboť taková žádná není. Ale rozhodně můžeme
některá svá tvrzení dokázat sami sobě i jiným, na základě pravděpodobnosti, na
základě jejich zaznamenané četnosti. Tak, neustále zahrnujíce v duševní
analýze prvek relativity, můžeme některá svá nebo cizí tvrzení považovat za
(skoro) „pravdivá“. Takto nyní považuji za pravdivé tvrzení: člověk má
svobodnou vůli. Lidský život je opravdu v jistém smyslu determinován,
ovšem limity jsou pouze dvě: zrození a smrt. K nim ovšem zjevně přibývá
v průběhu života limita další: karma. Problém karmické determinace si dle
mého názoru uvědomuje, nebo připouští, bohužel jen mizivá hrstka lidí. Přitom
je zjevné, že to co se skrývá za významem slova karma, nejen že reálně
existuje, navíc to reálně působí na naše životy a velice významným způsobem je
to ovlivňuje! Karma je také jediný „princip“, který významným způsobem může
narušit a to v zásadě bez našeho vědomí, naši svobodnou vůli. Takto nás
karmický princip v zásadě znesvobodňuje, ovlivňuje naši možnost svobodně
se rozhodnout, naše současná rozhodnutí jsou tak významně ovlivňována důsledky
našich rozhodnutí v minulosti.
Vyvázat se z karmického principu je nemožné. Tak lze karmu přirovnat k jakési „boží pojistce“,
k něčemu, co jakoby hlídá člověka obdařeného svobodnou vůlí konat. Tento
hlídač božího záměru vlastně udržuje rovnováhu v projeveném světě, aby
nedošlo k jeho zničení jím samým. Hlídače ošálit nelze, možnost je
v zásadě jediná a naleznete ji v každé příručce, tou možností je
všeobecná morálka: nelhat, nekrást, nezabíjet dalo by se v principu zjednodušit.
Ostatní přikázání jsou jen pro světce a pro mystiky… ;-)
Takto se – ejhle, další podobenství, chtělo by se zvolat
radostně, s přibývající měrou určitosti v rozmazanosti počátečního
záměru – dostáváme k dalšímu zásadnímu momentu, kterého jsem si na své
Cestě všimla. Tím momentem je zvláštní propojení poznání a morálky. Rozbor
významu toho co je morálka by zabral svým objemem jistě více, než je
v možnostech takovéto úvahy, a není ani mým záměrem, nicméně bylo by dobré
vyjasnit si, jak „morálku“ vnímám já, aby nedošlo k případným
nedorozuměním. Její význam pro skutečné poznání je totiž, jak jsem se
přesvědčila, opravdu mimořádný. Morálka je pro mne způsobem vztahu jednotlivce
k ostatním lidem, k sobě samému, k veškerému projevenému světu a
k Bohu. Tento způsob vztahu si každý buduje sám, ovlivněn postoji a právě morálkou – tedy
způsobem vztahu – druhých k němu, dále pak výchovou a vzděláním. Za
„morální“ považuji takové jednání, které je v intencích Kantova
kategorického imperativu, buddhistické dharmy, křesťanského desatera atd.
Zjednodušeně bych morální nazvala obyčejnou lidskou slušnost. Ostatně dle všeho
jsme všichni jen jednotlivými osobnostmi téhož, Jednoho člověka, Adama, tak mi
připadá nevýslovně hloupé ubližovat sama sobě. Škoda jen, že tuto jednoduchou
pravdu i v její relativnosti, nechápou mí ostatní sestřičky a bratři! Oč
jednodušší a veselejší by byl život!
Nyní bych ráda vysvětlila, proč považuji za tak důležité
přesně chápat co je to morálka, na cestě za poznáním. Ona totiž míra poznání,
respektive možnosti poznání je dle mého názoru a zkušenosti, přímo úměrná
morálnosti našich postojů k sobě, ostatním lidem, světu a bohu. Teprve
když se tento náš postoj významně blíží k postoji morálnímu, pravda a
poznání začíná být ochotno nechat se objevit… zvláštní, ale vlastně vcelku
logické. K čemu dávat poznání někomu, kdo by jím ublížil jinému, nebo sám
sobě? Tak mi i tato vazba míry pochopení a lidské morálky přijde jako naprosto
logická v celkovém božím záměru…
Pomalu se dostáváme k poslednímu momentu, dle mého
společnému všem na takovéto Cestě, před vlastním popisem – jakýmsi mým
přehledem dosud ušlé cesty. Záměrem není vysvětlovat, přesvědčovat, mým záměrem
proč o své Cestě píšu je, že jiní psali a píší pro mě, že tak dávám své zrnko
pravdy do celého pískoviště pravdy projeveného světa. Píši, aby jste Vy, kteří
má slova chcete číst a vnímat, měli možnost srovnání se svým pohledem na
skutečnost, realitu a míru jejího opravdového poznání… Tím posledním momentem
jsou vlastní prameny poznání, tedy odkud a jak na cestě za poznáním čerpám
informace a jak s nimi dále nakládám. Bez takovýchto pramenů se dosud
nikdo neobešel, krom opravdu pár jedinců, kteří byli osvíceni Bohem přímo, ale
těch bylo zjevně za celou ohromnou historii lidstva opravdu jen několik. My
ostatní se musíme pídit sami, nebo spíše pospolu. Tato lidská pospolitost
v touze za poznáním způsobila a způsobuje neustálé zvyšování objemu již
poznaného, umožňuje jeho poznávání dalším. Stojí za vznikem všech nejen
duchovních škol, hnutí, tradic a směrů. Z této pospolitosti vznikla lidská
kultura, knihovny, umění. Tato pospolitost také udržuje touhu a vůli
k poznání v historii světa. Já jsem si pod vlivem uvědomění si této
pospolitosti zvolila za základní prameny, odkud čerpám informace pro své
studium, knihy, víru a vnitřní hlas. Knihy – psané slovo – někdy šálivý, ale
nezbytný pramen informací. Knihy jsou zdrojem zapsaných myšlenek ostatních
lidí, nekonečná studnice různých pohledů na věc, zcela nezbytná pro přesnou
analýzu skutečnosti metodou srovnávání. Trošku otřesně a neuvěřitelně pak
vypadá v takové percepci informace, kterou jsem nedávno nalezla na
internetu, že jen 3% lidí v údajně nejrozvinutější zemi světa, v USA,
čte knihy… doufám, že do statistiky nebyly zahrnuty údaje o knihách
virtuálních, elektronických apod., bohužel obávám se však, že nikoli… Lidé,
čtěte!!! Druhým zdrojem, pro mne osobně, je jednoznačně víra… je mi jasné, že
teď leckdo ironicky podotkne, jak souvisí víra s poznáním? Vždyť ta slova
jsou pro mnoho lidí právě při podvědomém provedení jejich sémiotické analýzy,
skoro opačná! Víra přece není pravda, vždyť to vyplývá z toho slova
samého, jen věří, že by to „mohla“ být pravda! Ovšem, jsem si jista, že pravý
opak je onou pravdou. Víra s poznáním úzce souvisí, a to velice zásadně!
Jednak právě víra je to co nás pudí využít svoji vůli a začít studovat! Víra je
u většiny lidí ten prvotní princip, víra v to, že to či ono je správné a
právě pochyby, plynoucí z toho, že jde jen o víru nás nutí si fakta
ověřovat, tedy, začít studovat! Druhým je fakt, že víra úzce souvisím
s morálkou, tedy s možnostmi, jaké v poznání máme. A třetím
důležitým momentem proč je právě víra jedním ze základních pilířů mé cesty za
poznáním je propojenost víry s výše uvedeným „vnitřním hlasem“. Totiž,
zjednodušeně, bez víry, tento hlas není slyšet… A mnoho lidí jej taky neslyší,
ačkoliv jsem si jista, že jej v sobě máme všichni. On je totiž naším
mostem do transcendentna, místem, kudy můžeme, alespoň uvnitř nás samých,
nahlédnout z tohoto světa ven…
A nyní již k popisu toho, jak jsem se rozhodla a vydala
svou vlastní cestou…
Otázka proč tu jsem, mne doprovází skutečně od raného mládí…
sem tam zastrčena neúprosnou realitou světa: dělej, honem, pracuj, spěchej, bav
se něčím v těch krátkých chvilkách volna, co ti umožní si trochu odpočinout
a být fit pro další, bohužel většinou nesmyslnou práci… V takovém
uspěchaném modelu života nezbývá čas na žádné otázky, ostatně nejsou ani
žádoucí, jak nám sděluje svým významem známé: Kdo se moc ptá, moc se dozví! A
kdo moc ví, nechce poslouchat, protože ví, že to co je mu většinou přikazováno
je blbost. A kdo neposlouchá, tak nepracuje a tak musí krást a tak dále…
nesmyslné a lživé ideologické kolečko všeobecné propagandy dneška. Než jsem
prohlédla Jejich lest, kolik zbytečně stráveného času neužitečností, oním
vyděláváním si na obživu, k němuž jsme touto lstí nuceni, jsem strávila… o
kolik dál jsem mohla být, kolik jsem toho mohla znát! Takto to dle mého
přesvědčení, pramenícího z odžité skutečnosti, chce hrstka mocných, kterým
takové vnímání světa vyhovuje, pro jejich vlastní zájmy a pohodlí! Všeobecné
kdo nepracuje ať nejí, mi přijde k smíchu! Copak právě ti, kdo vládnou tomuto
světu, pro samé vládnutí a ve stavu nezvládnutí svého vlastního ega, neschopni
jakékoliv práce, nejsou právě ti, kdo se nejvíce a nejokázaleji nepřežírají?
Tento pokrytecký přístup je pak ideologií šířen, pomocí médií upevňován ve
společenské většině, kterou je dále podporován, hlavně těmi „nahoře“, řadícími se
mezi jedince, kteří se dostali na úroveň, že sami leží přežráni, zatímco druzí
na ně pracují…
Z těchto důvodů, kterým se ostatně věnuje jiný list
mého blogu: Zenová revoluce – přidejte se!, jsem se k vlastnímu studiu a
nastoupení té doufám konečně správné Cesty, dostala až poměrně pozdě. Do té
doby, krom pár pobytů v jihovýchodní asii a pár dobrodružství
v horách, můj život probíhal jen v intencích onoho modelu
práce-spánek-zábava s postupnou eliminací nejprve zábavy a pak i spánku.
Ve spojení se všeobecným: střízlivé nás nedostanou, to není vskutku výchozí
platforma pro nastoupení cesty za duchovním poznáním. Tou jsem se, zprvu
podvědomě, pak díky nalezení víry a vnitřního hlasu již zcela záměrně, vydala
až tehdy, kdy můj profesní život byl díky setkání s blbcem zcela
v troskách (hle – že by karma?) a já místo abych vyklidila pole, jak by to
udělal každý, jsem po okolí mého bývalého působení hrdě vylepovala letáčky o tom, jak je možné,
že nám blbci vládnou, a jak že to změním svět! Nezměnila jsem nic, dostala
parádně po hubě, přišla o všechny peníze i majetek a skončila s pěti
náklaďáky věcí s předchozího podnikání, které jsem se rozhodla nedat
exekutorům, v malé chajdě v jednom kempu u jezera. Měla jsem devět
korun v kapse a v hlavě mi hodně hlasitě zněla ona otázka: proč tu
jsem? To byl onen moment, bod, křižovatka a já se vydala zcela opačným směrem,
než jsem šla dosud, vyměnila jsem touhu po penězích za touhu po poznáním, věci
za život, hmotu za ideu a pokrytectví
svého dosavadního života za znovunalezenou morálku toho nového, byla to chvíle,
kdy jsem po dlouhé době uslyšela ten zvláštní vnitřní hlas, kdy jsem si
vzpomněla, že jsem člověkem a ne strojem na peníze, kdy jsem našla Víru a
vykročila na Cestu za poznáním vlastní Duše…
Tento moment mého života byl tím, o čem Zev Ben Shimon
Halevi ve své knize Škola duše, hovoří jako o „iniciaci“. Iniciaci lze
chápat jako jakési zasvěcení, nebo jako „pomoc shůry“. Je velice zajímavé,
že nejspíš vždy a u každého jedince, který takovou iniciaci prožil, se to stalo
v životní situaci, která byla zoufalá, nepříjemná, spojená s nějakou
ztrátou, úrazem, nemocí, krachem apod. Halevi uvádí:
„Velice často je
taková kritická chvíle testem čili iniciační zkouškou, která odhalí, nakolik
člověk spoléhá na své vnitřní hodnoty. Mnohdy je to první vážná iniciace, tedy
ne taková, při níž jde o určitou teoretickou otázku či menší praktický problém,
ale iniciace, v níž jde opravdu o všechno. Typickým začátkem takové
iniciace nezřídka bývá to, že se člověk cítí nesvůj, jako by se mělo stát něco
hrozného. Může to vnímat již několik měsíců napřed. Pak přichází první skutečný
příznak změny: věci začínají váznout, nebo krachují. Tyto jevy jsou pro
neškolené oko nešťastným a ukvapeným odporem proti změně či jen pozvolným
vzdáváním se, protože, nehledě na to, co člověk dělá, v případě osudové
události je možné buď věci přijmout, tak jak jsou, nebo s nimi bojovat až
do úplné porážky, protože bez ohledu na to, jak je člověk tvrdohlavý, osud vždy
zvítězí… iniciovaný může prožívat úzkost a beznaděj, zakoušet bolest a hněv,
ale vnitřní já nemá být věcmi, které by zničili důvěru většiny lidí, dotčeno…
toto období, které může trvat roky, měsíce, či dny, se v některých
tradicích nazývá „temnou nocí duše“. Jí je člověk zkoušen a posilován, protože
záměrem této situace je zdokonalit iniciovaného a připravit jej tak, aby stačil
na Práci, která mu bude svěřena…“ (Halevi: Škola duše, str.98,99, Volvox
Globator 2002)
„Magie spojuje jistotu filosofie a
neomylnou věčnost náboženství ve vědu. Smiřuje oba pojmy zdající se při
povrchním zkoumání protilehlé, víru a rozum, vědu a víru, autoritu a svobodu
dokonale a neklamně.
Člověku poskytuje nástroj filosofické
a náboženské jistoty a matematické přesnosti, dávajíc rozumu neklamnost
matematiky. Učí existenci absolutna ve vědě a víře. Nejvyšší rozum nenechává
lidský rozum blouditi ve tmách. Existuje neodvislá pravda, neklamná cesta k
vypátrání oné pravdy, kterou člověk stane-li se mu směrnicí získává své vůli
vládu nade všemi nižšími věcmi a bludnými duchy, to jest stává se rozhodčím a
králem světa.“
(E.Lévi – Dějiny magie)
Ptáte se možná, v duchu trošku pobaveni, co pořád mám
s tou magií? Totiž – nic. Studium Magie – se totiž pro mne stalo oním
syntetizujícím mechanismem, jakýmsi skrytým principem poznávání. Totiž tradiční
esoterika, mystika, zkoumání lidské duše, se od pradávna dělo s nenápadným
doprovodem této zdánlivě tajuplné esoterní tradice. Magie je pro mne osobně
syntézou všech možností cesty za poznáním, syntézou fyziky, matematiky,
filosofie, morálky a Víry, tedy všech mých základních východisek při poznávání
světa, tedy zcela logickým východiskem, od kterého se cesta poznání odvíjí.
Magie je totiž hlavně postavena na analogiích, podobenstvích a těmi předává,
popisuje a dál prohlubuje esoterní tradici v lidské kultuře. Magie nečiní
laciné zázraky, přestože zjevně dokáže silou myšlenky přetvářet hmotu, magie
čerpá ze studnice lety navršeného poznávání a postupného chápání přírody a
fyzikálních jevů a syntézou poznaného dospívá k výsledkům obdobným, jaké
získává „ryzí – čistá“ fyzika na základě složitých, finančně náročných a dlouhodobých
experimentů (viz.výsledky bádání ve švýcarsku, kosmický výzkum, obří
radioteleskopy atd.). Ostatně výsledek právě švýcarských experimentů mne opět
utvrdil v tom, že tradice poznání na základě exaktních experimentů a na
základě esoterní tradice jsou dvě stejně relevantní cesty, které z logiky
věci (realizace Božího záměru) nutně musí vést ke stejným výsledkům.
Bohužel, tato cesta
esoterického poznání, zvaná magie, je pro mnoho lidí jen synonymem pro jakousi
„pohádku“, nebo snad „mýtus“, vše kolem Magie je tak vnímáno jako něco, co se
v historii kultury občas objeví, ale jde jen o překroucená fakta, mýty a
pohádky pro děti. Myslím si, že to právě vyplývá z faktu, že tyto cesty
k vlastní duši, byly odpradávna ukrývány (Wittgensstein končí svůj spis
Tractatus logico.philosophicus slovy: „O čem nelze mluvit, o tom se musí
mlčet.“ Před většinovou společností a tak v očích veřejnosti získávají
onen zmiňovaný mýtický nádech. Je to zřejmě také dáno tím, že je mýtické dost
často vnímáno špatně, jako mystické, což vyplývá z jakési
nevyslovitelnosti mýtu, který tak pracuje s obrazy. Myšlení
v obrazech je dokonalejší prostředek poznávání než myšlení v pojmech
– čímž je v podstatě vysvětlen význam využívání symbolů v magii a esoterice
vůbec.
Když tak často zmiňuji slovo esoterika, podívejme se, jak je
definováno (zdroj wikipedie):
„Esoterismus
(z řeckého εσωτερικός, esoterikós, „vnitřní“, „uzavřený“) je
označení pro souhrn vědomostí určených výhradně pro úzký okruh zasvěcených, intelektuálně
vyspělých nebo privilegovaných lidí. Je protikladem exoterismu, který naopak
představuje obecně známé vědění.
Pod pojem Esoterismus může být zahrnuta široká
množina nauk nebo „tajných věd“ náboženského i nenáboženského charakteru. Esoterické
vědomosti jsou utajovány před nezasvěcenými nebo obecně před veřejností, aby se
zachovala výlučnost příslušnosti k nějaké skupině, případně z důvodu ochrany
před postihem jehož příčinou by mohly být např. společenské předsudky. Jako
příklady takových skupin jsou často uváděni Svobodní zednáři nebo různé magické řády.
Tajnými vědomostmi mohou být např. magie, alchymie, astrologie atd. Esoterismus v náboženském smyslu může být
také zdánlivé nebo i skutečné a před většinou věřících skryté jádro některých
náboženství, které je často chápáno jako prazáklad, či esence všech současných
náboženství.
V západní kultuře se někdy místo o esoterismu hovoří
o okultismu
(z latinského occultus, ve
významu „skrytý“), nebo se používá pojem hermetismus,
pocházející od Herma Trismegista, údajného vynálezce alchymie
ztotožňovaného i s egyptským bohem Thovtem.
Skutečné nebo smyšlené esoterické společnosti jsou vzhledem
ke své tajemnosti a nedostupnosti často využívány jako rekvizita v literárních
a filmových dílech,
v nichž jsou nastíněny různé teorie spiknutí nebo fiktivní historie.“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Esoterismus)
Právě takové
„mýty“ a spiklenecké teorie jsou tím důvodem, proč je tato cesta lidského
poznávání brávána tak nevážně a s despektem. Ale esoterické poznání je
nedílnou a možná dokonce tou nejdůležitější součástí lidské kultury. Esoterika
je vlastně jakýsi návod, nebo způsob komunikace mezi Bohem a člověkem.
Ostatně, posuďte sami:
Není Vám výsledný diagram tvarově povědomý? Bylo by divu,
kdyby nebyl, předpokládám, že mé stránky budou zajímat spíše ty, kteří mají
základní přehled… Davidova hvězda nás jako Symbol provází celou esoterní
tradicí v lidské kultuře. Jen hrstka zasvěcených dosud přesně věděla, co
vlastně znamená…
Obdobné je to z mnoha dalšími symboly v esoterice,
například pentagram a mnohé jiné. (Pentagram je symbolem člověka, tedy vlastně
tvarem, jakým svět idejí „vnímá“ nebo „vidí“ člověka ve světě projeveném. Přiznávám,
že ačkoli mne tato symbolika zajímá a intenzivně se věnuji jejímu studiu, své
znalosti o tom, co skutečně znamená, bych sama zatím označila za zcela
nedostatečné, což je ovšem logický důvod k jejich dalšímu intenzivnímu studiu.
Což je další důvod k tomu, abych se zabývala právě onou
„tajuplnou“ magií, právě tato věda, tento způsob lidského poznávání byl
odpradávna doprovázen symbolikou, což opět pramení z využívání principu
analogie. Symbol totiž není znakem jako slovo, v symbolu je nositelem
významu hlavně obraz, tvar, barva a dost často teprve smíšením všeho ve
vhodných poměrech se odkrývá skutečný, dosud ukrytý význam toho kterého
symbolu. Právě tyto významy mohou být právě těmi hledanými odpověďmi na
nejzásadnější otázky lidské existence… Další nespornou výhodou symbolů, jejich
tvarové geometrie apod., je jejich větší „popisnost“, ačkoli to na první pohled
není patrné, než má prostý slovní zápis. Tato větší popisnost je dána nejspíše
tím, že působí přímo na naše smysly, na způsob chápání… jsou extrakcí třetího
rozměru, včetně zachycení času, do dvourozměrného obrázku, jsou návodem, jak
to, co vyjadřují, máme chápat a zároveň jsou přímo tím vyjádřením samým.
Analogie živlové.
Kouzlo symbolů
spočívá právě také v tom, že k nim, na rozdíl od slov,
není velice často co dodat. Skrytá vysvětlení
všech svých významů nesou samy v sobě…
Na tomto místě třeba poznamenat, že ačkoli jsem si jista, že
takzvaná praktická magie, opravdu
funguje, praktické experimenty, krom občasných nechtěných a krom drobných
rituálních kroků, pomáhajících k mé další přípravě na výzkum své duše,
zatím nepodnikám. Neboť i to málo, co se mi za poslední rok nejintenzivnějšího
studia a co bude uvedeno dále, přihodilo, mne zcela přesvědčilo o tom, že s
„čerty nejsou žerty“ a že nejvyšší meta Člověka duchovního, skutečného Člověka,
kterou by se přetváření hmoty silou vůle a myšlenky zdálo být, nejen že touto
metou není, ale že ač není, není radno zasahovat do díla přírody jen tak, pro
zábavu, že vše je tak niterně propojeno, že veškeré tyto činy vždy ovlivní celý
náš vesmír… a zákony karmy, jak nyní vím, jsou neúprosné, všechny naše činy se
počítají zapisují a vyvolávají odezvu ve světě idejí, ovšem pozor, nejen činy
skutečně vykonané, ale i ty ještě nevykonané, jen vymyšlené, se do tohoto
procesu započítávají… Ale výzkum na tomto poli je velice zajímavý, pocitově
srovnatelný třeba s lyžováním v lavinovém poli, nebo horolezeckým
výstupem na Matternhorn, což jsem obé měla tu čest vyzkoušet. Díky svému zájmu
o Magii, jsem se dostala k mnoha nesmírně zajímavým pramenům poznání.
Ostatně knihy, které studuji a které mne nejvíce inspirují, uvádím v jiném
listu tohoto blogu, v Citadele aneb mé oblíbené myšlenky jiných. Ostatně
knih věnovaných takovým esoterním tradicím je mnoho, v různých kvalitách,
s různými objemy a relevantností informací v nich obsažených. Ale
dnes je v zásadě možno dostat se v podstatě ke všem zásadním dílům a
to dokonce dílům esoterních škol dosud pro Evropany exotických, ať je to již
esoterika tibetská, indická, čínská, perská, nebo tradice původních kmenů na
území ameriky i jinde.
Velice zajímavým momentem ve studiu těchto různých filosofií
světa pro mne bylo zjištění, jak jsou si tyto esoterní tradice vzájemně
podobné! V tomto bodě je opět symbolika k nezaplacení, neboť je sama
o sobě nejjednodušší, již provedenou, analýzou svého vlastního významu. A tak
díky symbolům netřeba slov, tím pádem ani překladů a omylů, které z nich
často vznikají! Tuto podobnost zároveň vnímám jako velice silný argument pro
uznání jejich pravdivosti. Jakmile pak narazím na jejich exaktní důkaz např.ve
fyzice, nebo v astronomii, jsem opět nejen nucena uznat jejich pravdivost,
ale zároveň mne tyto momenty vždy dovedou k úžasu, nad obrovskou mírou
poznatků ukrytých v samotné lidské kultuře! Dalším nesporným přínosem
symbolů je jejich estetická kvalita. Krásno totiž působí na člověka obdobnou
silou jako Láska, nebo Poznání. Krásno, je jakýmsi metafyzickým pocitem uvnitř
nás, který způsobuje, že něco na nás působí ladně, mile, tím pádem i pravdivě
(pozor, toho je často využíváno v principech výše zmíněné propagandy, což
je vlastně přiřazování jiných významů tradičně vnímaných symbolů) a něco naopak
odpudivě. Z tohoto všem lidem společného vnímání pocitu krásna vyvěrají
základní principy využívané v umění, veškerá estetika. Způsobů, jakým lze
pocit takového obecného krásna vyvolat, je ovšem celá nekonečná řada, což je
dobře, neb to umělcům přináší obživu a ostatním radost.
(Agrippův pentagram znázorňující
lidské tělo.)
Ještě jednu zvláštní moc skrývají symboly kolem nás. Díky
výše zmíněnému působení na vnímání
„krásna“ jednotlivými lidmi, mají symboly schopnost působit rovnou na lidskou
duši, aniž bychom toto působení vědomě pozorovali, nebo ho byli účastni. Zde
začíná cesta pochopení zdánlivě nepochopitelného, totiž toho, že To Ono opravdu
funguje. Opět je totiž tím funkčním principem princip analogie, tak je leckdy
vědomí ošáleno zdánlivou neznalostí toho kterého symbolu. Ovšem neznalost
neznamená, že kdesi hluboko v každém z nás není správný význam ukryt.
Ono totiž podobenství funguje na základě vnitřních archetypů, které považuji za
další pojítko mezi světy materií a světy ducha. A tyto archetypy jsou pak
nositeli právě podvědomě vnímaných významů, jinak třeba pro nás neznámých
symbolů. Problém je, že tyto významy působí na naši duši a osobnost a
neznáme-li přesné významy, nijak nemůžeme toto působení ovlivnit. A takové působení nemusí být vždy
jen kladné, ku prospěchu, je spousta symbolů vyloženě negativních. A zde také pramení nebezpečí toho, že někdo,
kdo ví, využije toho, že ví, k ovládání, nebo obelhávání jiných,
k demagogii, ke krádeži, k vykořisťování… ještě že boží komická
pojistka funguje spolehlivě a že toto jednání bývá vždy dříve nebo později
zastaveno, že lidé, kteří své poznání takto zneužijí, jsou vždy potrestáni. To,
že leckdy jejich potrestání nevidno hned, neznamená, že k němu nikdy nedojde.
Dojde, dokonce si myslím, že vždy…, jen
někdy dříve a někdy později, což se pak leckdy ukáže jako další záměr,
nebo způsob práce tohoto božího hlídače svobodné vůle člověka.
Proto se dost často podivuji nad tím, jak je profanováno
posvátné z nejznámějších symbolů, jak jsou jejich významy překrucovány a
používány k věcem s lidským duchem opravdu nesouvisejícím, jako je
móda, nebo reklama, v nejzrůdnějších případech pak ideologie, politika,
moc a násilí – jako příklad nechvalně známý hákový kříž – přitom však svastika,
symbol slunce. Anebo, symbol „božího oka“ na amerických bankovkách. Nebo, to mi
zůstává opravdu rozum stát, proč někdo využil alchymistickou symboliku a ještě
k tomu tu jakoby „negativní“, nebo jako negativní bude zcela jistě
v tomto kontextu vnímána, na výzdobu
letištní haly v americkém Denveru? (Symbol černého slunce, obdobně
jako na dveřích domu W.Churchila v Londýně) Kdo a co tím sledoval?
Nemyslím samotného tvůrce, ten byl jen vykonavatelem cizího záměru, myslím tím,
kdo byl tím zadavatelem? Byla to vláda USA, nebo Denverská radnice, nebo nějaký
senátor, nebo dokonce sám americký prezident? Nevím… každopádně ale tuším, že
následky ponese, a jestli ví, co symboly znamenají, o to větší následky ponese…
ovšem napravení škod, které tyto nevhodně použité symboly napáchají
v duších nic netušících davů, bude trvat mnoho generací.
Ukázka tohoto „zneužití“ esoterní symboliky:
(Detail malby na denverském letišti, alchymistický symbol černého
slunce)
(průčelí domu W.Churchilla v Londýně – opět symbol černého slunce)
O tom, jak dalece tyto symboly působí, zjevně jen samy o
sobě, tím, že je někam namalujeme, jsem se za poslední rok mohla sama velice
dobře přesvědčit. Jak jsem se již letmo zmínila, moji Cestu poznání provází
obzvláště poslední dobou, co jsem se odvážila díky své Víře a svobodné Vůli,
pustit se do zkoumání světa na platformě Magie (Papusovi tímto dávám a posílám své velké a uctivé poděkování)
výskyt mnoha zvláštních „jevů“, nebo spíše projevů, kterými o sobě dává vědět magický svět idejí, zde ve 3D plus čas,
projeveném světě naší existence. Carl
G.Jung tyto projevy nazývá „synchronicita“,
jakési nenáhodné náhody. Toto
pojmenování mi přijde nejpřesnější. Oni totiž jsou tyto projevy „odjinud“
zřejmě vcelku běžnou součástí života všech lidí, jen je v percepcích
daných způsoby chápání světa, díky omezením, která bohužel nevědomky a
dobrovolně podstupují, často nevidí. Ono je totiž třeba pozorovat, ne jen se
dívat… (vím právě díky Papusovi a jeho základům praktické magie) … a pak se tyto
synchronicity začínají samy objevovat. A pak zjistíme, že nejen že je najednou
vnímáme, vidíme a pozorujeme, ale že je dokonce dokážeme určitým způsobem
ovlivňovat, nebo vyvolávat… a jsme u toho, proč je magie magií a proč je to jen
tak málo lidí ochotno připustit. Ono totiž toto zvláštní laškování
s duchovním světem působí leckdy opravdu děsivě. A o to děsivěji pak na
ty, jimž jejich materialistická zaslepenost, neschopnost prohlédnout propagandu
a vlastní sebeklam, nebo jen pouhá hloupost, nedovoluje takové jevy
v jejich realitě připouštět. To je dle mého názoru původce všeho
odsuzování mystiky a esoteriky vůbec, to je to, co vyvolávalo a vyvolává hony
na čarodějnice, exody apod. – obyčejný strach. Obyčejný, ale mocný tak, že
člověk ovládaný strachem, stojící na místě, potící se a leckdy i plačící, není
schopen ničeho, ani pohybu, ani myšlení, natožpak nějaké sémiotické analýzy. A
tak strach je tím, pro většinu lidí
nepřekonatelným stupněm a problémem, na nekonečných schodech poznávání světa.
Též mám strach. Ale jsem si ho jednak vědoma, pak mám mocné nástroje na jeho
překonávání, kterými jsou právě Vůle a Víra a v neposlední řadě se také
záměrně „trénuji“ v jeho překonávání. Což bylo třeba jedno z mnoha
malých tajemství, takových návodů „jak na to“ sdělených mi nikoliv knihami, ale
mým vnitřním hlasem… Ten hlas, který mi mnohdy ve 2 ráno řekne, jdi do lesa, je
ten samý, který mne dovedl ke stavbě srubů v opuštěných roklí, který mne
vlastně dovedl až sem, do rozeklaných skal kokořínska, které jsem zcela přijala
za svůj domov. Ten hlas mne celou dobu vlastně trénuje k překonávání
strachu. A leckdy jsem si, třeba při setkání s poměrně velkou skupinkou
divočáků ve tři ráno v uhlířově dole, říkala, co tam vlastně dělám? Co
hledám ve 3 ráno na takovém místě, kam leckteří nechodí ani ve dne? Teď už vím,
trénuji, cvičím se, právě teď v lekci: překonávání strachu.
Nyní mi tak trochu mimo předem zvolenou koncepci této úvahy
vytanula na mysli, další tajemství, které mi přinesl vnitřní hlas. Jak se tak
postupně prohlodávám tou obrovskou hromadou knih válejících se, škoda že
většinou zcela bez užitku, po různých koutech planety Země a zmateně tápám,
kterou další zvolit, tento hlas mi, jak jsem si postupně všimla, velice dobře
napovídá. Přesně „ví“ co si mám přečíst, abych buď též „věděla“, nebo abych to
co si myslím, že vím, doopravdy pochopila. Mezi těmito dvěma „vím“ je totiž
dosti citelný rozdíl. A pouhé vědění, bez znalostí hlubších smyslů a vzájemných
kauzalit a provázaností, prostě nestačí, taková cesta dál nevede a člověk se
jen zmateně motá v jakémsi bludném kruhu. Takto mne například můj hlas
dovedl, zprvu jsem to nechápala a považovala jen za svůj další úlet, například
ke studiu dvou zdánlivě naprosto nesouvisejících myšlenkových proudů, kabale a
zenovému buddhismu. Později jsem ovšem pochopila smysl tohoto „úletu“. Smyslem
bylo totiž poznání, že uvnitř takovýchto dvou různých způsobů uvažování o
světě, ze dvou vzdálených míst, ze dvou různých společenských tradic a
náboženství, se skrývá jedna a tentýž myšlenka. Že dva různé projevy, vnější
obaly, použitými slovy, řečí, jejím zápisem, a jejich rozdílná symbolika, nesou
ve skutečnosti stejné poselství, stejný význam. Hle, k čemu bylo to
studium, teprve nyní mám přeci možnost srovnání, tedy možnost nalezení
analogií, čímž jsem vedena k nutnosti udělat si analýzu využitých znaků a
najít jejich skutečné významy a tím zase zjistit, že jsou v obou případech
totožné! A toto zjištění, krom potvrzení správnosti Cesty, mne pak zpětně
vyzývá k dalšímu studiu, neboť využívá vyvolaného napětí – něco na způsob
toho, když cítíme, že je takřka nemožné odtrhnout se od četby nějakého
napínavého románu a jít třeba na procházku, kdy touha po tom román dočíst,
zcela překonává skoro všechny ostatní touhy a leckdy i veškeré potřeby.
Na tomto místě bych opět zdůraznila nesmírnou důležitost,
kterou přikládám vnímání a chápání podobenství. Jde totiž o vnitřní principy.
Tato podobenství, jsou vlastně principielním uspořádáním světa. Zároveň jsou
tím, co jednotlivé „vrstvy“ reality kolem nás spojuje, jsou mostem mezi světem
duchovním a materiálním, mezi bohem a člověkem. Kabala nás na příkladu
sefirotického stromu jednomu takovému principu podobenství učí. A myslím, že
pro „západního“ člověka nejlepším a nejpochopitelnějším způsobem, jak jsem se mohla
přesvědčit při srovnání kabaly s jinými filosofickými systémy, které sice
pak říkají totéž, ale je mnohem těžší a složitější jim porozumět, obzvláště
nemáme-li v sobě přirozeně a od mala integrovány prvky jejich kulturní
tradice, a je zapotřebí mnoho studia navíc, aby si je naše vědomí analyzovalo a
přijalo za své a tím bylo umožněno jejich úplné pochopení.
A když už jsme se dotkli problematiky studia esoteriky,
respektive vstoupení na cestu vytyčenou nějakou duchovní esoterickou tradicí, a
jak by zřejmě napsal můj oblíbený Zev Ben Halevi, na cestu pokračování a
uchování Vznešeného Díla, což je opět metaforickým vyjádřením svobodné volby
každého člověka, přijmout víru a vstoupit na cestu Poznání, je třeba zmínit
roli Ega.
Ego – slovo tak zprofanované a často používané „mezi řečí“
bez skutečné znalosti jeho významu, jakoby dnes již svůj pravý smysl ztratilo.
Dokonce se stalo nadávkou! Ovšem zamysleme se nad tím, co Ego skutečně je, proč
je a jaký je tedy jeho smysl v lidském životě. Zapomeňme na ono pejorativní:
ty egoisto!
Podívejme se, co lze najít o Egu v informační síti:
Wikipedia o slovu ego a slovech příslušejících, tedy o
slovech Id a Superego, říká následující:
|
V moderní psychologii je id názvem pro vášně, pudy, přání, touhy, spontánnost… a jeho protivahou je ego. Pokud dojde k nějakému vážnému narušení ve vývoji osobnosti (s krátkodobým i dlouhodobým trváním) následkem může být rozpolcení osobnosti na osobnost, kde převažuje id a osobnost, kde převažuje ego.
Ego
Pojem ego, neboli „já“, se řídí principem reality a vyrovnává působení složky sociální (superego) a pudové (id), je vědomé i předvědomé, a výsledkem jeho činnosti je naše chování.V moderní psychologii[zdroj?] se tímto pojmem označuje nejen ego podle Freuda, ale i složka, kterou vydělil jako superego. Jde o racionální složku, která se řídí principy svědomí, povinností a sociálních jistot. Její protivahou je stále Id. Pokud ve vývoji člověka dojde k nějaké chybě (krátko i dlouhodobě vznikající), může nastat porucha rozpolcení osobnosti.
Freudovský pojem „ego“ není zcela totožný s obecným významem slova „já“, které je chápáno jako označení lidské jedinečnosti a odlišnosti od ostatních lidí. Též rozpoznání a vnímání osobní identity, vnímané vlastními smysly a pocity.
Superego
Superego, neboli „nadjá“, je podle Freuda nejvyšší ze tří složek osobnosti.Řídí se principem dokonalosti: „chce“ být dokonalé z hlediska společnosti a působí vědomě i nevědomě. Vzniká působením výchovy, neboli okolí, které na nás má vliv a snaží se nás civilizovat do standardů společnosti, ve které vyrůstáme. Prahne po ideálech a nutí osobnost snažit se jich dosáhnout. Je naší zažitou vnitřní morálkou, neboli svědomím.
V dnešní moderní psychologii se již pojem superego nepoužívá a nahradilo ho prostě ego, které však podle Freuda existuje také a má vlastní význam.
Příklady
- Karavanu, ve které se přes poušť vypravil mocný šáh, stihla písečná bouře, která umořila všechny kromě šáha samotného. Ten se nakonec, zbídačený a otrhaný, po několika dnech strádání dostal do nejbližší vesnice na trh, kde vidí prodavače s mlékem.
- Jeho id mu velí na nic se neohlížet, vrhnout se ke kádi s mlékem a pít, dokud neuhasí žízeň a neřeší, že prodavač asi bude odporovat a dožadovat se toho, aby mu za mléko zaplatil.
- Jeho ego ho uklidňuje v tom, že z nejhoršího je venku, a radí mu ovládnout se, pokusit se využít své sociální inteligence a zkusit dát na zažité konvence ve společnosti (jako třeba pomoc bližnímu) – snad pokud vysvětlí, co se mu stalo, je pravděpodobné, že se mu dostane pomoci.
- Jeho superego ho i přes urputnou potřebu okamžitě ukojit žízeň odrazuje vůbec ukázat se před ostatními lidmi v takto zuboženém stavu – něco takového je pro šáha jeho postavení naprosto nevhodné.
- Podle filozofa Slavoje Žižeka jsou všechny tři složky osobnosti zachyceny např. v Hitchcockově filmu Psycho jako patra domu hlavního hrdiny: v 1. patrě, kde bydlí jeho matka, je jeho superego, v přízemí jeho ego a ve sklěpě jeho id.
- Podobně jsou tři složky osobnosti zachyceny v hlavních postavách románu Pán much.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Ego)
Zamyslím-li
se nad výše uvedeným konstatováním, docházím k závěru, že Ego – Já, je
jednou z důležitých součástí celkové duševní integrity každého člověka,
která vlastně způsobuje to, že vnímáme, že jsme. Dále je zjevně jedním ze
zdrojů naší svobodné vůle a je bezesporu hlavní příčinou naší individuality a
jedinečnosti. Zároveň je však zjevnou překážkou na cestě Poznání, leckdy je
zdrojem lakomství, sobectví apod., proto je zmiňována provázanost ega a
morálky. Ego je vnitřním hlasem, který říká: Jsem. Já ale, po pochopení toho,
že jsem, slyším ještě jeden, neméně silný hlas, který mi říká, ale pozor, jsou
i ostatní. To je moment, ve kterém Ego překonáváme, chápeme význam vzájemné
pomoci a milosrdenství a další brána k hlubinám vlastní duše se nám náhle
otevírá…
Filosofický slovník (Ewa edition 1994) ego
definuje takto:
Latinské osobní zájmeno ego (já) označuje od
Descartova „cogito“ já jako myslící subjekt, zdroj aktivity a niternosti.
Husserl mluví o transcendentálním ego, chce-li zdůraznit subjekt sám nezávisle
na jeho činnostech i vědomí jenž, o nich běžně má. Přístup k tomuto čistému
já je možný jen na konci eidetické redukce či epoché, jíž se suspenduje i vztah
k vnějšímu světu. (eidetický, z řeč.eidos – idea, podstata, nebo také
zjev, eidetické vědy jsou takové, jejichž předmětem studia jsou vztahy mezi
ideálními podstatami: logika, geometrie)
Jakoby
navíc k tomu všemu co Ego je, co mě a všem lidem také způsobuje a
k čemu je, mi byl dopřán ještě jeden, velice nevšední zážitek, který mne
po prvním úleku ovšem, o mnohém přesvědčil a hodně posunul dál, nebo spíše,
trošku jinam. Zažila jsem jedné noci v jedné rokli, kam jsem v rámci
svého soukromého sebe-výcviku chodila nocovat dost často, velice zvláštní stav
mysli. Mám tam postavený malý srub, takové místo meditace, soukromá svatyně a
laboratoř v přírodě dohromady, kde takto hlavně v létě trávím skoro
veškerý volný čas. To léto jsem hodně četla texty z Předávání světla, japonské
zenové školy Sótó, které jsou skutečně skvělé, ale velice obtížné na
porozumění, obzvláště pro někoho na začátku Cesty, bez znalostí hlubších
souvislostí a významů, bez možností srovnávat různé esoterní systémy, neb je
zatím nezná. Přiznávám, leckterým z kapitol obou knih, které mám a
studuji, jsem nerozuměla vůbec, jiným tak náznakem. Dnes je situace o mnoho
lepší, ale stejně bych si netroufla nikdy tvrdit, že jim rozumím. Tak jedné
noci sedím před tímto srubem u skomírajícího ohně a unavená přemítám nad tím,
jak čtené, zjevně nikdy nepochopím. V tu chvíli se dostavil zvláštní
pocit. Intenzivně jsem pocítila jak jakési Superjá pozoruje jak to mé já čte
zenový text, kterému nerozumí. V ten okamžik jsem chtěla přiložit klacek
do skomírajících plamenů, shýbla jsem se pro něj, stále ve stavu těchto dvou
já, v tu chvíli jsem měla pocit jakoby volného pádu a vlítla jsem do toho
klacku, viděla jej jakoby zevnitř, detailně až po samotnou atomovou strukturu
dřeva a okamžitě vylítla ven. Nejdřív mě popadl úlek z toho, co jsem právě
prožila, následovaný ovšem pocitem až jakési euforie, která se rozplynula
s pocitem, že já, už je zase jen jedno… (Klackem jsem se nechtěně prolétla
minulý srpen, tj. roku 2011).
Agrippa
ve své okultní filosofii dost přesně definuje onen racionální pohled, který se
snaží zaujmout všichni ti, kdož svá
bádání myslí vážně a tudíž studují nejen esoteriku jako takovou, ale své
ontologické důkazy (tedy myšleno důkazy boží existence) hledají i
v dalších vědách, fyzice, matematice, filosofii, biologii, chemii apod.
Agrippa uvádí:
„Věci,
které vyprávějí například Lucanus o thesálské čarodějnici aneb Homeros o
všemohoucnosti
Kirčině,
jsou povětšině vylhaným, pověrčivým brakem, zhoubným básnickým výmyslem a
přesto, že
nelze
jich řaditi k uměním dovoleným, nesou vznešený titul magie. Uvažuje o tom,
velmi jsem se
podivil
a rozmrzel, že se dosud nikdo tak vznešené a posvátné vědy nezastal a nepodal
ji lidstvu v její
pravé
a původní ryzosti, neboť všichni moderní učitelé magie pokud vím, jako
Angličané Roger Baco
a
Robert, Petr z Abana, Albertus Teutonicus, Arnold de Villanova, Anselm z Parmy,
Španěl Picatrix,
Florenťan
Cicchus Asculus a mnozí jiní, již méně známí autoři, slibují sice magii
vyučovati, ale
podávají
toliko smyšlenky bez jakéhokoliv rozumového podkladu aneb pověry poctivých
badatelů
nedůstojné.
Pátraje
v útlém mládí pozorně a nebojácně po všem zázračném a po tajuplných obřadech,
napadlo
mne,
že by nebylo právě nechvalitebné, znovu oživiti pravou magii, onu prastarou
vědu mudrců,
očistiti
ji od nesvědomitých zkomolenin, pečlivě rozvinouti její zásady a ochrániti ji
takto před utrhači.
Ačkoliv
jsem se onou myšlenkou zabýval delší dobu, neodvážil jsem se ji dříve
uskutečniti, až nyní,
kdy
mne naše rozmluvy o těchto věcech, Tvoje znamenité zkušenosti a učenost, jakož
i horlivé
pobídky
ke zmužilosti dodaly nové odvahy. Tehdy jsem napsal na základu děl
nejosvědčenějších
filosofů,
nebrav zřetele ke spisům za magické mylně vyhlašovaným, tři knihy, co možná
stručně a
nazval
jsem je méně odpudivě „Okultní filosofií!“
Výše
uvedené okolnosti a úvahy o principech důvodů, vysvětlení toho „proč?“ berte
jako jakýsi stručný popis výchozí platformy pro cestou, kterou jsem se rozhodla
vydat. O tom, jestli je tato cesta správná nebo ne, v této úvaze nechci polemizovat,
to stejně ukáže až čas. Ale je mi čím dál tím víc jasné (ostatně pan Halevi to
tvrdí také), že tato cesta pomocí samostudia je možná, ale jen do určitého
bodu. Pak nevede dál. V tomto bodě se většinou objeví někdo, koho lze nazvat
duševním učitelem. Já osobně na takového člověka stále čekám a třeba jej najdu
(nebo spíše on si najde mne) právě na základě této úvahy v mém blogu
Myspulesvetmagie. To, že cesta samostudiem jednou skončí a nikam dál nevede, je
nejspíše dáno právě tím, že na Zemi se vyskytuje několik takových esoterických
tradic, které se pak dále štěpí na různé proudy a školy, některé tradiční a
konzervativní, jiné moderní. Je zjevné, že tyto tradice a duchovní školy
vznikají právě pro to aby bylo možné studovat dál, když to nejde samostatně,
tak s učitelem, nebo společně s dalšími v nějaké skupině, nebo
škole. Která bude tou vhodnou pro mne, jestli vůbec nějaká a kdo bude mým
duchovním učitelem snad brzy ukáže čas. Nicméně kdyby nikdo takový nepřišel,
neznamená to, že nastoupenou Cestu opustím, to opravdu nehodlám, zásoby pramenů
informací pro samostudium jsou dnes takřka neomezené, ovšem zcela jiná věc, je
pak jejich opravdové Pochopení.
Využité
informační zdroje a literatura:
Papus
– Základy praktické magie
Papus
– Kabala
M.Nakonečný
– Lexikon magie
Zev
Ben Shimon Halevi – Škola duše
Zev
Ben Shimon Halevi – Astrologie a kabala
Dr.J.Kefer
– Syntetická magie
Dr.J.Kefer
– Theurgie magické evokace
Dr.J.Kefer
– Heretický posismus
Dr.J.Kefer
– Úvod do magie
F.Bardon
– Brána k opravdovému zasvěcení
E.Lévi
– Úvod do kabaly
E.Lévi-
Kniha zasvěcení
E-Lévi
– O věčném míru
J.C.Agrippa
– Okultní filosofie I.-IV.
www.cs.wikipedie.org
Cestu za poznáním vlastní duše s pokorou v srdci sepsala Myšpule 15.2 2012
ve vlhkých roklinách Rovesrkých hor
Žádné komentáře:
Okomentovat